V obci Malá Morávka byla vyhlášena roku 1995 vesnická památková zóna a mnohé z chalup jsou zapsány jako památky lidové architektury.
Kolem roku 1790 stálo v Malé Morávce více než sto padesát domů, ponejvíce roubených ze dřeva. Od počátku 19. století si nahrazovali nejbohatší obyvatelé staré stavby novými, zděnými z kamene a cihel. Většina usedlostí však stále zůstávala dřevěná a stejný materiál se používal na přístavby.
Z etnografického hlediska spadají zdejší chalupy do kategorie domů sudetoněmeckého jesenického typu. Ponejvíce se jedná o jednodomy s obytnou a hospodářskou částí, tzv. “pod jednou střechou”. Mají vždy průchozí chodbu, z níž se na jedné straně vchází do velké obytné světnice. K ní se teprve později přistavovaly malé úzké světničky, zvané zadní. Na protější straně chodby se velmi často stavěla jiná malá místnost, označovaná jako “zvláštní světnička”. Obývali ji zpravidla podnájemníci, nejčastěji nádeníci, podruzi a pomocní dělníci. Obydlí výměnkářů byla různá. Buď šlo o pouhé světničky, ale často o celé výměnkářské byty nebo dokonce samostatné výměnkářské domky.
Výměnkářské byty měly samostatný vchod z náspí, ale byly vždy součástí domu (č.p. 51, 110, 129 a zrušeno u 158). Výměnkářské domečky se přistavovaly jen k části některé stěny. Buď boční (č.p. 63, 200, zbořeno u č.p. 159), nebo zadní (č.p. 30, 70, 48). V těchto případech se původní obdélníkový půdorys zalamoval. Zcela osamoceně stály výměnkářské domky jen výjimečně (č.p. 133). Do chlévů se vcházelo buď přímo z chodby, nebo později ze zvláštní chodbičky kolmo na ni navazující. Přístupy k chlévům ze zadní dřevěné podsíně jsou poněkud mladšího původu.
Černé kuchyně byly původně až na konci síně. Když se však půdorys domu zvětšil přístavbou zadní světničky, ocitli se ve střední části síně.
Od konce 18. století měly už chalupy zděné komíny místo původních dřevěných, usazené na dvou klenebních pasech. Uchovány jsou dosud v mnoha domech.
Vařilo se v různých železňácích a k topeništi patřilo vždy i speciální krbové nářadí s vidlicí. Pod komín ústily i kouřovody z kachlových kamen, která jsou zmiňována už v 18. století. Jen ojediněle jsou podnes uchovány hranolovité pece na chleba (č.p. 109). Výjimečná však nebyla ani kamna železná.
Hospodářskou část tvořily kromě chlévů takřka pravidelně stodoly, ojediněle také kůlny. Koňské stáje byly už v 18. století zděné, kolem roku 1790 jich však v Malé Morávce stálo pouze šest. Stodoly v některých případech nebyly součástí domu, ale stály v jeho blízkosti tak, jak to dovolil terén. Důvody, které hospodáře k tomu vedly, byly zpravidla požární. Stěny stodol, zprvu pouze dřevěné, byly už od 18. století zpevňovány kamennými pilíři. Vyskytovaly se však i stodoly se zděným přízemím a dřevěným patrem, ačkoliv tento typ vznikal ponejvíce až v 19. století. Taková stodola je dochovaná u č. p. 72.
Ve vybavení domů byly rozdíly mezi majiteli drátoven a ostatními poddanými. Mnozí zdejší bohatí drátaři měli totiž už na počátku 18. století takový nábytek, který se uplatňoval v městských domácnostech. Tedy skříně, skleněné vitríny apod. V ostatních chalupách vlastnili ještě na konci 18. století i dlouho poté pouze stůl se židlemi, lavice, často rohové, jež zpravidla sloužily i na ležení. Ve světnicích byly ještě mísníky, jeden i více věšáků na šaty, nechyběly dřevěné, často i bicí nástěnné hodiny. Ne všude vlastnili spižní almárku a truhlici na mouku. Nicméně leckde měli uschovány i zbraně, a to staré muškety nebo pistole.
Domky bílené vápnem obklopovaly zahrádky s ovocnými stromy; nejčastěji jsou uváděny třešně, jabloně a švestky. Na záhonech se pěstovalo především zelí. Kolem domů probíhaly četné vodní náhony, v nichž proudila voda nejenom k drátovnám, ale také k bělidlům a mlýnům. Dnes už na většinu z nich upozorňují pouze řady vzrostlých stromů.
I ve 2. polovině 19. století pokračoval stavební ruch, ale nově budované domy už byly z pevného materiálu, zděné. Zdejší průmyslníci a Řád německých rytířů budovaly také řádové, tzv. dělnické domky.
Železnici, která sem byla přivedena z Bruntálu, padly za oběť některé staré grunty nebo jejich části.
Po 2. světové válce bylo německé obyvatelstvo povětšině odsunuto, o bydlení ve starých roubených chalupách nebyl mezi Čechy velký zájem. Tenkrát si mnohé dřevěnice zakoupili lidé z větších měst, především z Olomouce, Ostravy, Opavy a Brna, výhradně k rekreačním účelům, čímž je zachránili pro budoucnost. Později byly totiž demolovány více než tři desítky opuštěných domů, a tím zničeny velké kulturní hodnoty. Tyto staré dřevěné chalupy, založené často v 18. století, ale i mnohé zděné domy postavené v 19. století, jsou bohatstvím, jakým se v Evropě může honosit jenom málo regionů. Lidé, kteří je stavěli, měli jak mimořádný cit pro proporce a tvar, tak i velké krajinotvorné cítění. Proto tyto chalupy, označované jako lidové stavby, zdejší horská údolí ladně doplnily a pohledově obohatily.